díla pokládají se za pouhou průpravu k tomu, jak
nasvědčuje sám název kritiky, t. j. činnosti soudČí.
Vyskytly se arciť v dějinách kritiky hlavně v druhé
polovici XIX. věku hlasy, jež soud z kritické činnosti
vylučovaly. Přicházely jmenovitě ze dvou táborů,
bojujících proti starší metodě krasovědně dogmatické.
Zas tanci postupu životopisného, sociologického a
literárně dějepisného pokládali kritikův úkol za skončený,
jakmile dílo vyložil v jeho souvislosti a v genetickém
vývoji a jakmile je náležitě utřidil a zařadil; ale pak
by vůbec nebylo rozdílu mezi kritikem a dějepiscem
slovesnosti. Kritičtí impressionisté poukazovali k
tomu, že soud - a čím soud jest obecnějŠí, tim ve
vyšším stupni - zabíjí rozkoš z díla, labužnické
opojení smyslů i intelektu, dojmovou a náladovou
hru uměleckou. Jistě tvrdili to právem, ale umění
jakožto důležitá funkce životní nemůže býti pojímáno
jen s hlediska požitkářské rozkoše, nýbrž žádá, aby
svobodný duch oddávaje se mu, přejal na sebe i břímě
utrpení, které nesporně přináší závažná činnost soud·
covská. Ostatně v praksi literární podé.vaJi jak
genetičtí vykladači umění tak kritičtí impressionisté též
soudy, byť ve formě nepřímé a zakry-té, a nepodávali-Ii
jich, konali poslání své neúplně, ať již z pohodlí neb
z nemohoucnosti.

Po všem, co v předešlých kapitolách vyloženo,
není snad ani třeba připomínati, že nestačí kritický
soud, nýbrž že nutno jej opříti důvody. Pouhá
chvála neb hana není posudkem; jím stává se teprve,
když ji kritik zabezpečí důkladným rozborem,
přesnými důkazy, argumentací co nejsložitějŠí; odkud
bude čerpán tento původní materiál, jak bude
sestaven, na kterou jeho stránku bude položen hlavní
Ilůraz - toť právě otázkou metody. Soud nejbohatěji

63