neb alespoň průhlednou šifrou oznacuJe své stati a
úvahy, pokud jim přikládá skutečnou váhu; láme tak
hrot každému podezření a předem vylučuje veškeré
pohoršení. Teoreticky však možno přece diskutovati
o přípustnosti či nepříslušnosti anonymnosti kritické.
Ti, kdož věří v naprostou objektivnost kritických
soudů a domnívají se, že možno se v nich přiblížiti
přímo zákonům, považují osobnost toho, kdo soudy
ty pronáší, za součinitele naprosto podřízeného: jim
nezáleží na kritikovi, nýbrž na důvodech - pak by
posudky bezejmenné byly nejsprávnější a
doporučovalo by se, aby čtenáři a spisovatelé jmen kritiků
vůbec neznali. Z těchto příčin Lessing neb Havlíček
obhajovali kritickou anonymnost. Leč kritického
soudu nadobro objektivního vůbec není, a vždy
přimíšený živel osobní, který případně může zraniti,
popuditi osobu posuzovaného, vyžaduje, aby pisatel
zaň vzal zodpovědnost a kryl jej svým jménem.
Někdy ovšem jest podpisování kritik zbytečno: sloh,'
způsob argumentace, metodický postup prozradí
kritika na ráz a demaskuje jej stejně jako oněch šest
sedm písmenek jeho jména, jimiž se Lessing posmíval.
Žádáme-li však po kritiku slovesném, výtvarném a
hudebním, aby -se podpisem legitimoval, můžeme
očekávati to týmž právem po kritiku politickém,
hospodářském a samosprávném a musíme v
důsledcích toho naléhati na odstranění anonymnosti v
denních listech většinou běžné.

Rozhodující okamžik, kdy má kritik osvědčiti, zda
si veQle nadání a temperamentu, vnímavosti a
vzdělání přináší také sílu karakterovou, nadchází, když
se přistupuje ke kritickému soudu. Jest
to vrchol celého postupu, ba často popis a
interpretace, rozbor a genetický výklad, zařazení a klasifikace

62