sensibilitou, kterou ovšem pěstuje soustavným
vzděláním a obsáhlou kulturou, kritik od přirozenosti liší
se od ostatních čtenářů a podobá se namnoze
básníkovi, jehož smyslové postřehy a vjemy znovu prožívá,
kontroluje, posuzuje. Proto vyciťuje z knihy více
než kterýkoliv čtenář a uvědomuje si to daleko
intensivněji; neuchází mu ani odstín ani polotón, jichž si
průměrné obecenstvo sotva povšimne; uznamená
rázem nesprávnost rytmu, nepřirozenost či násilnost
slohu, nevhodnost obrazu a tak jest uschopněn, aby
pronesl soud o formě slovesného díla. Ale na rozdíl
od sensibility básníkovy jest smyslová a dojmová
citlivost opravdového kritika sdružena velmi těsně
s darem analytickým, jenž mu umoži'luje z rozboru
dojmů vzněcovaných díly činiti závěry o auktorově
duševní organisaci. Tato stálá rovnováha nervního
postřehu a rozumové analysy, vz,~ícenosti smyslů
a jasně zkumného pohledu, nadšení z krásy a
schopnosti přesného výkladu vyznačuje pravou kritickou
vlohu. Často ji dopli'lují ještě dary jiné: psychologický
bystrozrak, který se naráz zmoci'luje jádra osobnosti;
historické nadání, jež jednak okamžitě řadí postavu
do souvislosti dobové, jednak teple a názorně
vyvolává minulá období dějinná; síla rychlé kombinace
odhalující souvislosti ukryté průměrnému oku.

Tyto vrozené schopnosti, jež musí dopli'lovati
vášnivě horoucí láska k literatuře a umění, živí
kritik studiem, které leží na rozhraní filosofie a
Q.ějepisu, krasovědy a filologie. Znalosti literárně
historické jsou nezbytnou podmínkou, neboť o
současném písemnictví může správně souditi pouze ten,
kdo jest poučen o typech, dějových zákonech a
vývojovém proudění minulosti; sezná-li kritik alespoi'l
v základních rysech dějin literatury světové a
do
~8