Osobnost a soud,

Metody, nastíněné v předešlých kapitolách,
poskytují slovesnému kritikovi řadu možností, aby pronikl
k podstatě knihy i jejího spisovatele a zařadil oba
do příslušné souvislosti, jakož i aby pronesl o nich
hodnotící soud. Pravíme výslovně: řad u m o
žn o stí, neboť na rozdíl od exaktních věd nelze
v kritice předpisovati, které z propracovaných metod
třeba se přidržeti při určité látce; naopak zde zavládá
úplná volnost, dovolující kritikovi, aby si při svém
postupu vybral metodu tu či onu, řídě se duševním
svým založením, filosofickým názorem, dobovým
proudem vědeckým neb i zřeteli praktickými. Dlužno
ovšem po kritikovi žádati, aby metodU důkladně znal
a bezpečně ovládal, čehož dojde odborným školením
a podrobným studiem; jeť právě této - a jediné
této - části kritického umění, stejně jako každé
technice, se naučiti.

Leč metoda, prostudovaná sebe svědomitěji a
prováděná sebe přesněji, nedělá ještě opravdového,kri-l
tika; ten se nevychovává a nevzdělává, nýbrž rodí,'
a v tomto smyslu mluví se zcela případně o k r i-:
't i c k é mna dán i a k rit i c k é m tem p e1

r a m e n t u. Podstatným znakem kritického nadánf
jest smyslová. citlivost a vnímavost pro umělecké
dojmy oblasti co nejširší; touto jemnou a bystrou

57