hněvivého rozhorlení míchá divoký humor a bujné
veselí, sleduje cil vyšší. Neútočí pouze na nepřátelské
jednotlivce, s nimiž ocitl se ve sporu, nýbrž na celý
literární a kulturní typ, jimi představovaný - a
touto typisací liší se od pouhé invektivy stejně jako
se liší satira od pomluvy. Polemik takový napadá
typy kulturně nezdravé a vývojově nebezpečné a tím
napomáhá, aby pronikl typ vyšší a dokonalejší; takto
bývá polemika orgánem nejen slovesného, ale i
národně vzdělanostního rozvoje. Období mocného
myšlenkového napětí, kdy staré, odumřelé útvary se
lámou, aby ustoupily novým proudům, bývají vždy
provázena srážkami kriticko-polemickými, a velmi
zhusta dává budoucnost za pravdu těm zápasníkům,
jejichž projevy urážely současníky dravostí útoků;
ale ze zápasů samých, občerstvujících a omlazujících
literaturu, přecházejí do živého statku slovesného
pouze nečetná díla, formově dokonalá. Z mistrů
typické polemiky literárně kulturní, kteří, hájíce věci
vývojově dobré, zároveň vytvořili kusy klasické a
posud živé, buďtež uvedeni: Angličané Swift, Carlyle
a Shaw, Francouzi Voltaire, Zola a Barres, Němei
Lessing, Heine a Nietzsche, mezi Čechy Havlíček,
Neruda, Machar a Šalda.

Literární kritika užívá zpravidla n o v i n á ř s k é a
ě a s o p i sec k é t r i b u n y, aby působila pokud možno
rychle; teprve dodatečně bývají kritické stati sbírány a
vydávány knižně. Velké denní listy pojímají u všech kulturních
národů literární zpravodajství do svého rámce: ve feuilletonu
otiskují články o významnějších knihách, příležitostné
karakteristiky spisovatelů .rHtomností a minulosti;
drobnější posudky uveřejřlUjí"'e zvláštních přílohách; kromě
toho otevirají ochotně své sloupce kritické diskusi. Deník,
v jehož redakci nezascdá jediný literární kritik, nemá práva
nazývati se kulturním orgánem, ale rovněž neměla by
politická správa listu činiti nátlak na úsudek svého slovesného

55