Arnoldovo povznesené mínl\ní o kulturním významu
kritiky, kterou dúsledně vylučuje z oblasti etické
a přenáší do říše krásna: vidí v ní vlastní duchovou
atmosféru věku, udržovatelku jednoty kulturní,
vúdkyni lidstva k mezinárodnímu dorozumění. Jako
Pater zdůrazňuje Wilde dojmový ráz kritiky proti
karakteru obsahovému, požaduje souhlasně s ním
od kritika vcítění se a sdělení dojmového kouzla
čtenůři a, nejinak než oxfordský jeho učitel, chce, aby
kritik ukazoval netoliko smysl, ale i tajemství krásy.
V nejedné věci shoduje se Wilde s francouzskými
diletanty, z nichž zvláště Renan naň vlivně púsobil.
Velebí na kritikovi schopnost oživovati v sobě ducha
zašlých kultur a národů i prožívati minulé věky
se zvědavostí prostou praktického zájmu; ukládal
mu, aby zapisoval vlastní dojmy a tak tvořil zvláštní
druh autobiografie; pokládá za správno, že kritik
mění názory a že vedle sebe klade úsudek několikerý.
Ale tyto teorie vyvrcholil Wilde učením o naprosté
svrcho"vanosti kritiky. Jako dle jeho zásad umění
stojí nad životem a osvobozuje se od jeho neúplné
pravdy, tak kritika stojí nad uměním a jest v témže
vztahu k tvůrčímu dílu jako dílo k viditelnému světu
tvaru a barvy neb neviditelnému světu váŠn,.ě a
myšlenky. Jest sama uměním o sobě; vychází z
uměleckého díla jako z východiska nové složitější tvorby,
aniž dbá, zda se s nim shoduje. Nejvyšší kritika
osvobozuje se vědomě od díla, z něhož přijala podnět
a dojem a dává své pojetí světa a krásy. Leč vedle
této kritiky autonomní má v umění místo také jako
druh podřízenější kritika interpretační, ale i ta
vykládá nejen o umělcově, nýbrž i kritikově osobnosti.
Wilde sám - a to, opětně podoben Paterovi, stejně
v studiích kritických jako v románových formách

44