tranúouzský kuh výrazové jasnosti, úmerného podání,
rozumové gracie; v tom ve všem jest dědicem
domácího klasicismu, jak patrno i z jeho odmítavého
stanoviska k RousiiMlauovi a romantice i z jeho
rozhodného odporu proti severským vlivům ve
Francikoncem XIX. věku.

Anglická kritika v druhé polovici stole ti XIX.
překonává - v patrné reakci proti Carlylovi a
Ruskino vi - stanoviska moralistní a dopracovavší se
umělecké svéprávnosti, dochází posléze pojetí, jež
není vzdáleno francouzského impressionismu, ač rozdil
národních temperamentů při tom proniká. Velký
pedagog, jemný myslitel náboženský a prostřední
epigon v básnictví Mat t h e w Ar n o I d
(18221888), jenž přednášel literaturu v Oxfordč, působil
v kritice osvobodivě. Měl široký okruh zájmů:
vykládal Homera, studoval kulturu keltskou,
upozorňoval na básnictví východní a neustával překonávati
ostrovní uzavřenost slovesnosti anglické soustavným
zřetelem k Francii a Německu. Věřil, že světovým
rozhledem po vrcholech ducha básnického i
filosofického dospěje k pravé kultuře, t. j. k souladnému
rozvití všech stránek povahy lidské a k lahodě i k
jasnosti, jak sluly životní ideály tohoto ducha
uhlazeného a odstíněného. Eklekticky toužil po klasičnosti
ve smyslu antickém, bylať mu souznačna s dokonalým
mistrovstvím. To vyložil v pestré řadě kritických
stati, "Essays in Criticism" (1865 a 1880, 2 sv.), jež
zahájil úvahou o zásadách moderního kriti'cismE;
důmyslně a rozhodně hájí tu autonomie literárního
soudu yůči veškerým zřetelům praktickým, doporoučí
nestrannost a neodvislost kritikovu, ale především
žádá důkladnou znalost světových literatur v jejich
velkýgh zástupcích. Mnohem dále postoupil jiný'