neŽ mizeti na čas v těchto osobnostech a dobách,
ale vraceti se vždy z nich s bolestným uvědoměním,
že ani oni nedošli uspokojujícího a obecně platného
poznání?

Francouzští kritikové impressionisté odvolávají se
svorně jako k svému duchovnímu otci k A r n o š t u
R e na n o v i (1823-1892), _ale kritická a dějepisná
díla velkého historika křesťanství a židovství a
hlubokomyslného vykladače řečí i plemen východních,
nejsou naprosto pojata jako dobrodružství mysli
prahnoucí po dojmech, nýbrž naopak velmi
spolehlivou metodou naukovou a s půvabem vlastním
důvěrnému znalci krajin a lidí křísí duši dávných
kultur. Renan teorii diletantismu vyložil v dialozích
a v dramatech i statích příležitostných. Starší z
Renanových žáků, A n a t o I F ran c e (nar. 1844),
který diletantism a kulturní rozkošnictví rozvedl
v sličnou a nebezpečnou soustavu - rukovětí její
jest "Zahrada Epikurova" (1895, č. překlad 1896) Đ
sedal mezi literárními kritiky zcela krátce, ukázal
však za dobu, kdy vznikla jeho "La vie littéraire"
(1888-1892 ve 4. sv.), neobyčejnou původnost a
vzácný vděk uměleckého epikurejstvi. Jakožto
knihomil, zapředený do studia pozdního ducha řeckého
a vší kultury latinské, neprojevuje zvláštní záliby
pro písemnictví soudobé, kde však pojímá je do své
inteligence zároveň laskavé i posměšné, hledá v něm
jasnost, rozumovou hru, vybraný vkus, časem i
paradox a dvojsmysl, úplně v duchu XVIII. věku, s jehož
stanoviště pohlíží na otázky mravní a náboženské,
nechápaje a nechtěje chápati citového vytržení a
prudké rozhodnosti.

Osobností Francovi na mnoze příbuznou jest
nejplodnější mistr francouzské kritiky impressionistické