každého z nás, ale i tyto během" času S3 mění.
Nepronášejme proto úsudků apriorních; buďme co
nejshovívavější k soudu a k názoru cizímu; neostýchejme se
měniti svých úsudků o umění; klaďme případně vedle
sebe úsudek dvojí, ano několikerý beze snahy slíti
názory různorodé a soudy protilchlé v jednotný celek!

I vychází kritika impressionistická z dojmu, jejž
kritik prožívá při četbě uměleckého díla - dojmové
požitkářství jest jejim předpokladem. Tyto umělecké
sensace, smyslové, citové i myšlenkové, snaží se kritik
impressionista nejurčitěji zachytiti v jejich
bezprostřednosti a nahé čistotě a vyjádřiti co nejpřesněji;
prodlužuje sobě i čtenáři dojmový požitek, násobí a
zaostřuje jej - umělecké rozkošnictví jest jeho
životnim vyznáním. Pak vypráví svému čtenářstvu
svá duševní dobrodružství. Čím pronikl hloub, tím
může vyprávěti více, nejen o jednotlivém výtvoru,
ale i o osobě jeho tvůrce a o světě, z něhož byl vyšel
a jenž se v něm zrcadlí; netoliko o smyslové rozkoši
přivozené formou díla, ale i o myšlenkovém a citovém
obohacení, jež od umělce byl přijal. Takto
předstupuje před čtenáře c~lá osobnost spisovatelova,
s kterou se kritik na čas ztotožnil. Odstupuje-li
kritik vědecký zpravidla poněkud od předmětu své
analysy, chce impressionista kritický dočasně
splynouti s auktorem, v němž se mu zalíbilo; hlásá proto
mnohdy metodu spřízněni, oddání a lásky mezi
kritisovaným a kritisujícím a touží býti oblíbenému
svému spisovateli oddaným a vděčným přítelem,
jenž za dobrodiní vybraných dojmů odměňuje se
pečlivou službou zprostředkovatelskou. Ale v
roztomilé té úsluze skrývá se kus rozkošnického sobectví.
Zrcadlíťsevauktoru kritik vlastně sám se svými city,
myšlenkami, zálibami; zamiloval si knihu, prC?tože,