krasovědě. Zmužněv a poznav v Petrohradě plnost
skutečnosti, úplně změnil smčr, takže samostatně
prováděl onu svobodomyslnou emancipaci od
romantického bezzájmového krasomilství, jež vyznačuje
západoevropské písemnictví v 1. 1830-1848: hledal
v básnictví mravně sociální obsah a reformní vůli;
hlásal občanské a liberální ideje; považoval literaturu
za orgán národního svčdomí a žádal po ní, aby
zpodobovala kladné typy domácího života; dával
přednost civilnímu ideálu římskému IJřed tvarovou
krásou řeckou; slovem, hlásal umění pro život. Články
svými plnil dva časopisy, shromažďující
"zllpadnickou" lit~raturu ruskou, "Otečestvennyja zapiski" a
"Sovrenlcnnik"; často slovesně kritické rozbory byly
zastřenými statěmi politického soudu a měly takto
na Rusi, spoutané krutou censurou, význam
dvojnásobný - to zůstalo příznačno vůbec pro "p
ub I i c i s t i c k o u k rit i k u" ruskou. Bělinskij
psával úhrnné, široce založené přehledy ruské
produkce (nejsLvnčjší od r. 1847); v nich mistrovsky
rozbíral základní díla nové ruské poesie, Puškinova
"Oněgina", "Hrdinu naší doby" od Lermontova,
"Obyčejnou historii" od Gončarova ((;eský překlad
těchto statí od K. Kollmanna v "Krit. knihovně",
1899 a 1901, od téhož překladatele výbor Bělinského
studií o Puškinovi s úvodem 1905 ve "Světové
knihovně"). Zde poznáváme celého Bělinského:
k dokonalé znalosti ruského písemnictví, k pravému
pochopení umění a k filosofické důslednosti druží se
výbojný temperament, mravní opravdovost, horoucí
idealism a řízný tón. S dojetím mluví se posud
na Rusi o osmatřicetiletém žurnalistovi,
pronásledov~ném nejprve školou a nouzí, později vládou a
zpátečníky, jako o "velkém srdci".

K,itika lit.",ní. Zásady a l',ak ••. ~.