moderního oba jeho miláčkové Goethe a skotský
krajan Burns, jediný lyrik, jemuž se Carlyle
opravdově obdivoval; v době skepse XVIII. století byli
jimi S. Johnson a Vo1taire, kteří připravovali
revoluci, návrat to ke skutečnosti. Carlyle hledá u těchto
hrdinů, již dle jeho filosofie dějin jsou vlastními
vzpruhami všeho dění, jejich etos a patos, nikoliv
jejich slovesnou podmíněnost a uměleckou P9vahu.
Leč nikdy nebyla jedinečná mravní sila literární
osobnosti postižena tak geniálně jako v Carlylových
podobiznách, jejichž sytě nanášené barvy míchaly
také zápal visionářský a tucha prorocká; tu, dle
krásných slov Tainových, nejplněji se projevoval
dvojí vzácný smysl, Carlylovi vrozený: smysl pro
skutečnost, jenž vytvářel v něm historika, a smysl
pro vznešenost, který z něho činil filosofa.

Nikde nemá moralistní kritika postavení tak
význačného jako v písemnictví ruském, jež vůbec jest
mocně inspirováno neúmornou snahou dohrati se
jasného názoru a mužného soudu v otázkách mravních,
náboženských, společenských; oba duchovní vůdcové
novověké Rusi, Tolstoj i Dostojevskij, nezapomínali
při mravních rozborech současného lidství na umění,
které hodnotili právě dle mravních a náboženských
zřetelů. Tento mravoučně doktrinářský a zároveň
národně tendenční směr vnesl do ruské kritiky již
její zakladatel V i s s a r i o n G r i g o r jev i č B
ěI i n s k ij (1810-1848), před nímž do 30. let
přiležitostná kritika na Rusi buď střízlivě referovala neb
pěla chvalozpěvy. Ja-ko všickni velcí ruští
spisovatelé XIX. věku i Bělinskij sváděl zápas s
romantikou; nejprve hlásil se bez výhrady k německému
idealismu, jmenovitě Heglovu, vylučoval z umění
tendenci a sociální poslání, přiznával se k formalistní

33