dualismu Byronov~, a jak kritikové angličtí se jali
vésti své krajany k sociálnímu pojetl života a k zbožné
vděčnosti před vesmírem, napadli byronského
nadčlověka analyticky i ironicky, soudem náboženským
i hodnocením sociálním. Ještě důsledněji a mohutněji
prováděli obdobný čin kritikové ruští, kteří u velkých
básníků své vlasti nacházeli nejen záporné typy
rozháraného romantismu, ale i kladné pravzory
zdravé karakternosti; ruská kritika od Bělinského
a Dobroljubova po Merežkovského jest studiem a
chválou takových typů ruského, národního lidství.

. Idealistická kritika anglická vyznačuje se dvěma
znaky: jednak zdihazňuje rozhodně mravní a
náboženskou stránku veškeré kultury a zvláště umění,
jednak v důsledném spiritualismu odmítá přísně
positivism a materialism, brojí proti společnosti
beznáboženské a kapitalistické i proti zmechanisování
soudobého života. Její představitelé jsou většinou
zároveň společenskými reformátory, ano
ináboženskými věštci a pojímají umění s hlediska velmi
vysokého. Tom á š Car I y I e (1795-1881) byl
literárním kritikem dříve než přistoupil k velkolepým
skladbám historickým o francouzské revoluci, o
Cromwellovi a Bedřichu II. Vyged ze studia německého
písemnictví, zvláště Goetha, básníků romantick),ch
a myslitele Fichta, pro jejichž poznání v Anglii
soustavně a se zdarem působil, uveřejnil vedle některých
překladů "Život Schillerův" (1825), "Německý
román" (1827) a o deset let později sbírku "Kritických
a smíšených essayí" (1839), kam 'pojal též studie
o V oltairovi, Burnsovi, Boswellovi, skvělé to práce
v. oboru literárně kritickém. Již zde Carlyle se jeví
stoupencem německého idealismu, ale i německé
historické metody, která, sbírajíc a oživujíc drobné

3°