jsou jen umělými abstrakcemi, a i u umělců, v nichž
i bystřejší pozorovatel.laik uhodne kmenovou
svéráznost (Čelakovský, Němcová, Neruda), jest
přenesnadno vymeziti, v čem spočívá originálnost jich
tvoření; ulpíváme tu na pouhých dohadech, na nichž
skutečné kritiky budova ti nelze.

Vidouce nejistotu těchto tří zřetelů, tendenčního,
látkového a formálního, někteří kritikové poslední
doby - ve zřejmé souvislosti s moralistní kritikou
biologicky vývojovou ,,- hledají měřítko národnosti
slovesných děl v stupni jejich síly k a r a k t e r
ot vor n é, t. j. tím větší cenu má kniha pro národ,
čím mocněji prospívá jeho životním hodnotám.
Básník dílem svým národa nezpodobuje, nýbrž jej
vychovává a obrozuje; netvoří z jeho uzavřené
minulosti, nýbrž pro jeho lepší budoucnost;
umělecky vede ke karakternosti, hrdinství, velkodušnosti.
Toho dosahuje nikoliv tendenčním horlením, nýbrž
tím, že vztyčuje kladné typy prosycené sice pravdou
skutečnosti, ale nesoucí ve své hrudi slib lepších
zítřků. Kritik tyto typy v básnických dílech hledá
a vykládá, zprostředkuje tak mezi básníkem, který
velkou postavou podal "dramatisaci národní naději",
a mezi čtenářem, jenž má býti vychován pro plnění
naděje té.

Hlásíc se o podíl na výchově národní, kritika za·
chovávala vždy tyto zásady a obdobně rozebírá vala
v záporné oblasti přísně typy, v nichž byly
soustředěny karakterní nectnosti, ohrožující zdárný vývoj
národních sil. V 30. a 40. letech XIX. věku pomáhala
slovesná kritika při osvobozování z mrtvé tísně
restaurační a usilovně konala tuto kulturně politickou
úlohu účtujíc s typem romantickým. Ten došel
v Anglii vyvrcholení v sobeckém a titanském indivi-