tom, co dovedl ze svých úmyslů umělecky realisovati.
U nás skvěle dokázal nesprávnost takového
tendenčního pojetí národnosti v slovesném díle již Karel
Havlíček proslulým odsudkem Tylova "Posledního Čecha",
jenž platil běžným posuzovatelům za dílo národně
české, kdežto Havlíček vyložil, že ani tendence hustě
nanesená ani mnohomluvné vlastenčení nedodávají
plytkému tomu románku českosti ni národovosti.

Národní hodnoty díla nelze bezpečně posuzovati
ani dle zřetelů 1 á t k o v Ý c h, v kterémžto případě
žádá se po spisovateli, aby zpodoboval národní
prostředí, nejraději historicky uzavřené neb národopisně
vymezené; období, v nichž národ prokázal vnitřní
svou sílu, a společenské skupiny, které si uchovaly
nejvíce svéráznosti, byly by látkově nejvhodnější pro
výtvor charakterně národní. Nesporně tkví v tomto
požadavku kus pravdy. Mnohá díla klasická, Don
Quijote, Faust, Vojna a mír, Brand zhušťují národní
prostředí básníkovo ve velké typy duše kmenové, ale
jejich velikost nespočívá ve volbě látky, nýbrž v její
typisaci, jakou geniální tvůrce podniká též s náměty
původu cizího, Shakespeare s Juliem Caesarem,
Goethe s Ifigenii, Flaubert se sv. Antonínem.

Krasověda a kritika formalistní hledává národnost
uměleckého díla v k m e n o v é ráz o v i t o s t i
for m y a v jej í m tra dič ním z d ů v o
dn ě n í, soudíc, že každý národ vtiskuje útvarům
získaným kosmopolitickou výměnou svůj tva,rový
karakter. Tak se mluvívá o vlašském neb
románském typu novely (Boccaccio, Mérimée, Maupassant),
ó německé formě tragedie odvozené ze Shakespeara
(Schiller, Kleist, Hebbel), o anglickém druhu románu
(Fielding, Dickens, Meredith), o písni v lidovém duchu
českém (Čelakovský, Sládek) a p. Leč tyto formy