ratury, ale musí, na rozdíl od literárního dějepisce,
přesně rozlišovati živé hodnoty slovesné od jevů
prostě historických a hledati vztah oněch k
přítomnosti a jejím potřebám; v oblasti negativní bude
odmítati vše, co násilně ruší tradici národní. Tu arciť
hrozí nejedno nebezpečenství! Tradicionalism zvrhuje
se snadno v slepý kult minulosti, odcizený
přítomnému proudění; prvky do literatury nově se hlásící
bývají ukvapeně prohlašovány za nebezpečné
ohrožení tradice bez průpravného vyšetření, zda literatura
není schopna přizpůsobiti si je; zdravé hledisko
vývojové nejednou ustupuje strohé dogmatičnosti vzorů
a pravidel. Než, kladné výsledky kritického
tradicionalismu převažují tato pokušení, a není velké
literatury, kde by se kritikové nevraceli opětovně do
minulosti pro orientaci o národním duchu a pro posilu
v krasovědnýchzmateích: v Anglii dovolávají se vždy
znovu Shakespeara a Miltona, ve Francii klasicismu
ze XVII. věku, v Německu básníků výmarských,
v Rusku Dostojevského; zdaž i II nás procitne v
literatuře odvaha k takovému "sestupu do podsvětí?"

Tradicionalism jest pouze jednou stránkou kritiky
třídící literaturu dle hodnot n~rodních, nevystačíť se
jím ani v literaturách, jež při skrovné slovesné
minulosti jsou takřka bez tradice, ani v písemnictví ostatním,
ježto klade těžisko výhradně do minulosti. I hledá
kritika znaky národnosti uměleckých děl na cestách
jiných. Nejpohodlnější a nejméně správná cesta
dospívá k ten den c i díla: za národní platí kniha
popisující krásu ylasti, opěvujíCí nadšeně minulost
domova, hlásající národní ctnosti. Ale tento soud
zaměňuje nekriticky záměr spisovatelův za dosažený
cíl, k~e~to při správném hodnocení nezáleží nikdy na
tom, ,co auktor do knih vložiti chtěl, nýbrž jediné na

Z7