Z těchto předpokladů vyšel ve své radikální kritice
všeho moderního umění Tolstoj, jenž posud
nejdůsledněji vytkl stanovisko náboženské kritiky velkého
slohu. Žádá, aby uměni bylo v naprosté shodě se
světovým názorem celé společnosti a to nejen
privilegovaných vrstev, nýbrž veškerého lidu, z něhož má
vycházeti i k němuž se vraceti, jsouc srozumitelné.
Vrcholem tohoto světového názoru jest ideál
náboženský: ten básník jest skutečně veliký, jehož díla
zobrazuji nejvyšší náboženský ideál své doby
způsobem všeobecně přístupným a jenž svými výtvory
přispívá k pronikáni tohoto ideálu. Tolstoj zastřel
sám poněkud svou koncepci umění hromadně lido·
vého a nábožensky idealistního bezuzdným odsudkem
moderní umělecké tvorby. Novodobá společnost
nadobro pozbyla úplné harmonie umění a náboženství,
vědy a mravnosti, kterou Tolstoj předpokládá; vedle
konfliktů vědy a náboženství jsou pro naši dobu
stejně příznačny konflikty mezi uměním a
náboženstvím, uměním a mravností, při nichž umění a zvláště
básnictví zastupují zpravidla živel pokrokově
vývojový, mravnost a náboženství prvek tradičně
konservativní. Osvícená náboženská kritika v literatuře
nebude řešiti sporů těch tím, že by podřizovala umění
tradicím positivniho náboženství, ani tím, že by
v pohodlných kompromisech spory ty vyrovnávala.
Naopak. Bude si vždy vědoma že právě tyto spory,
ač bolestné, jsou školou statečnosti ducha moderního
a uvědomí si, že často v dne básnickém, zdánlivě
protináboženském, skrývá se tucha náboženskosti
hlubší, než jakou zastávají vyznavači věr positivních.
Při tom kritik náboženský s hrdostí bude usilovati,
aby v poesii náboženských hodnot hledal a
nedopouštěl, aby básnictví se ocitalo ve vyprahlém po·