vati společenské a mravni ideje z poesie nebude žádný
obziravý kritik, neboť jimi slovesné krásno bývá
stupňováno a doplňován~; hodnocení etické stoji pak
vedle hodnocení estetického a dovršuje je. V užším
smyslu jmenujeme moralistickým kritikem onoho
posuzovatele, který mravní nbory spisovatelovy
uvádí v souvislost se společenskou etikou a dle ní
hodnoU nejprve názory samy, pak i dilo je obsahující;
tato kritika je význačně protiindividualistická.
N~jčastěji moralistní kritikové nezůstávají při díle
slovesném jakožto výtvoru uzavřeném, nýbrž zkoumaji
jeho vliv společenský a účin morální na čtenáře.
Prováděn~!l_ krainljednostrannosti . stává ... semor~..'"
I~_1I1LlÚliikll_Jlr:Q.tikladem souzeni estetié'kénoa"mi\ž..e.
~roměnitidokonce v nebezpečí uměle~.M.i. to
tenkráte;"jiš"iližekritlkIíu<fprehlizl ft podééňuje způsob,
kterým ideje mrav ni a spoleiíenské jsou ztělesněny,
nebo jestliže hodnoU příznivě dílll, v nichž~ny
myšlenky se projevily proti estetické hodnotě dila,
jako pouhá tendence. V těchto případech zcela
nesprávně se oceňuje to, co spisovatel:e;amýšlel, místoj
toho, co dovedl umělecky realisovati; kritika e.ti~ká

poklesánI,Ltendenh\Ls0u4-~ --_.

-""N'ě)sou to zjevy právě řídké. Vycházejíce z nich,
umělci a v jejich sledu často i čtenáři odsuzuji kritiku
společensko mravni vůbec. Správně ji vytýkaji, že
nedovede vystihnouti celé podstaty uměleckého díla
á že do soudu o něm vnáši livel cizorodý.
Odůvodněně ukazuji, že při hodnoceni nelze vystačiti jejími
kriterii, a že tříděni dle těchto hledisek jest
jednostranné. Námitky ty jsou oprávněny, avšak
nezasahují přece zásadní oprávněnost a velký duchovní
význam souzení etického. vývoj literatury sám nás
poučuje, že právě kritika moralistní a společenská

I9