čího. Sama evoluční osnova celku slovesně dějinného závisí na l;'0měrovém srovnávání a hodnocení spisovatelů téže doby a téže školy; jak jinak než doloženým soudem zjistiti, kdo jest opravdovou osobností, ženoucí vlnu vývoje, kdo pouhým epigonem, kdo konečně bezvýznamným statistou v dramatě literární myšlenky? Literární dějepis tedy také neobstojí bez soudu, ale tento není mu cílem, nýbrž prostředkem a pomůckou. Ostatně personální unie mezi kritikem a literárním historikem nebývá vzácností. Bez důkladných znalostí slovesného vývoje i v starších jeho fázích nelze si pomysliti hlubšího kritika, minulost skytá mu hojně poučných obdob, jejichž pomocí lépe porozumí přítomnosti; poučí jej o spisovatelských typech, slovesných genrech, o zákonech řídících vznik škol, směrů, proudů a tím ochrání jej, aby nepřeceňoval toho, co si bezprostředně před jeho zraky nasazuje škrabošku naprosté originálnosti a výbojné novosti. Přece však temperament kritikův bývá odlišný od povahy literárního dějepisce. Kritikovi jest dáno postřehnouti dohadem a tuchou mnohé, čeho historik dochází teprve empiricky a induktivně; velký kritik předjímá závěry, které teprve po půl století vyvodí ze svého studia dějepiscové. Kritik bývá na dán vášnivějším vztahem k umění, jenž se projevuje také tím, že kritik užívá rozličných forem výrazových, kde literární dějepisec se přidržuje jednoho pr~pracovaného útvaru historiografického. K vietistický, trpělivý historik chce jako každý naukový pracovník působiti výhradně na intelekt svých čtenářů; vznětlivý až útočný kritik zasahuje často též cit a vůli své obce, jest součinitelem slovesného a kulturního vývoje, k němuž se historik přiklání teprve tenkráte, 10