ani osobnost ani tvoření živoucího spisovatele nejsou
uzavřenou jednotou - jak by bylo možno historikovi
postihnouti zákonný vztah mezi osobností básníkovou
a jeho dilem, jestliže obé jest známo jen neúplně?
Dovozují správně, že jakákoliv synthesa přítomnosti
je nemožna, pokud časový odstup nepřipouští
jednotícího přehledu a vzdálenostní perspektivy. Zvláště
důrazně však upozorňují na to, že materiál, který
nám poskytují dila žijících současníků, jest příliš kusý
a neúplný, aby bylo možno s ním vystačiti při postupu
genetickém. Závěr zní: to, čeho se metodický literární
historik může dobrati při studiu soudobého
písemnictví, nejsou skl,tečné vědecké výtěžky, nýbrž
nanejvýše jednotlivá průpravná pozorování pro budoucí
potřebu skutečného vědeckého ba dání - literatura
přítomnosti náleží v oblast vykladatelské a soudčí
činnosti kritikovy, nikoliv v obvod genetického a
pragma tického studia literárního historika.

Zde, jak patrno, nabývá otázka po poměru kritiky
a slovesného dějepisu zvláštní naléhavosti, kterou
ostatně pociťovali všickni vynikající duchové,
pracující v obou oborech, Villemain jako Sainte-Beuve,
August Vilém Schlegel jako Vilém Scherer.

Nejprimitivněji odpovídá se na tuto otázku
vytčením látkové oblasti obou. Buď přisuzuje se Iiterátnímu
dějepisu písemnictví veškeré, vědecké jako krásné,
kritice pak pouze poesie, aneb vyhrazuje se kritice
tvoření současné, vrstevnické, literární historii slovesnost
minulých dob. Obé rozhraničení jest povrchní a
nesprávné. Studium literatury vůbec, ať genetické, ať
kritické, obmezuje se skoro vesměs na písemnictví
krásné, vylučujíc ze švého okruhu literaturu
naukovou, takže kritik i literární dějepisec mají vlastně
látkově zcela stejný předmět. Výjimky potvrzují

7