.:také naukový postup 'literárního dějepisu. ~
dějepisec má vysledovati podmínky, které historický
vyvoJ lpřmáší a na mchž zavlsí vzmk
SIOvesnéhO'\J.iIa;p"oairifriKY ·ty-spoH~alC jedíiak -"ve--ZVThšťnféIi-"
lastnostech určitého národa, jednak v duševní povaze
příslušné doby - a proto dlužno každou knihu
vyložiti z karakteru jejího národa a z ovzduší její
?; veškerý apriorism budiž vyloučen. Ustavení
Iterá!,"~ího dějepisu jakožto vědy historické, ~vl~dané
~re~~~~~~~!~&m .. a .... posíup-em--prilgmaticKým,
zna.§tlo_ arciť. naprosle "překonání -" metody knihopisné
~piervinípříbllzenských. svazků s ťilologii; čím se
v-XIX .. věku literární dějepis zdokonaloval, Um se
to stávalo patrnějším.

Jmenovitě studium literatur novověkých,
renaissanci počínajíc, vymklo se úplně z područí filologie
a stalo se nadobro odvětvím historickým; ba na rozdíl
od starší zvyklosti, která zásadně vylučovala díla
přítomnosti a osobnosti živoucí z literárně historického
výkladu, jest dnes na vysokých školách, v odborných
časopisech, v úhrnných dílech literatura současná
předmětem slovesného dějepisu. Někteří badatelé
obmezují se na to, že vykládají a osvětlují slovesné
tvořeni přítomnosti historickými obdobami a
paralelami,.jiní však nečiní vůbec rozdílu mezi literaturou
přítomnou a minulou, nýbrž užívají pro obě stejné
metody. Postup tento, uvádějící vědu v těsný styk
s živou tvorbou, požívá na školách i v knihách zvláštní
populárnosti, má mezi odbornými učenci mnohé
odpůrce a to ne toliko ze subjektivních důvodů nedůvěry
a nechuti, nýbrž i z metodických příčin zásadních.
Ukazují, že předmětem historického studia může býti
pouze období ohraničené a uzavřené - přítomnost
však nemá takového bodu hraničního. Namítají, že

6