současníků ke klasickému století XVII., v němž
nalézal naplnění svých ideálů: vládu "obecných ideí"
náboženských a mravních, podřízenost jednotlivce
společnosti, převahu nadosobního objektivismu,
čistotu a ryzost uměleckýéh genrů. Věk XVII.
Brunetiere netoliko miloval, ale též znal až do
nejskrytějších kořenů a nejjemnějších vláken. Byl vůbec
literárně historickým odborníkem široké učenosti a
vybraného vkusu, myslitelem velké abstraktní
schopnosti, pracovníkem neúnavn)'m a solidním - i mohl
jeho důsledný tradicionalism, jenž obnovoval staré
národní ideály francouzsKé, spoléhati na svou výzbroj.
Brunetiere byl kritik velmi útočný, a hlavně
naturalism v románě, soudobé písemnictví rozkošnické a
diletantní, jakož i běžný protináboženský liberalism
zakusily často ostří šípů bojovníka zachmuřeného
a pesimistického. Takto přispěl podstatně k
idealistické obnově ve Francii. Jako kritický myslitel
vyšel vlastně od Tainova evolucionismu, v jehož
duchu přenášíval přírodovědecká hlediska do
literatury, ale stále se překláněl k doktrinářské a
spiritualistické kritice rázu Nisardova, takže posléze ve snaze
() kritiku objektivní zvolil za literární měřítka zásady
náboženské a mravnostní. Důraz položený na soud čí
funkci v kritice, důslednost, s níž v literatuře hledal
především činitele literární, váha vyhraněné
osobnosti, stojíCí cele za dílem a soud.em proti všemu
{lkoli - to vše zaručuje Brunetierovi trvalý význam
a činí jej v dějinách auktoritou, . jakou byl za života
profesor "školy normální", redaktor "Revue des deux
Mondes" a člen Akademie francouzské. Z přečetných
Brunetierových děl stojí v popředí spisy soustavné
"Évolution de la critique depuis la Renaissance a nos
jours" (1890, kniha tato byla výtečným pramenem

73