toho se zmocní takto zor dušeznalcův a estetikův.
Ale zažitek básníkův nezrcadlí se pouze y onom
hlavním motivu, nýbrž proniká i do osnovy dějové,
do karakteristiky osob, do dialogu, ano též do
výrazové stránky díla, intuice kritikova odhaluje jemné
tyto vztahy, arciť často brzděna opatrností, která
varuje před ukvapeným ztotožňováním modelů a
z nich přetvořených fiktivních postav.

Tato psychologie básnického tvořeni stejně jako
Brunetierův výklad slovesného děni ryzími příčinami
literárními značí vědomou reakci proti materialismu.
a hromadnosti Tainovy kritiky sociologické, leč
nikterak neprohlašují jejích hledisek za úplně
bezvýznamná. Naopak. Brunetiere uznává výslovně, že
troji součinitelé Tainem vytčení působí přeměnu
genrů literárních, Dilthey pak zcela určitě vykládá,
kterak povahu básníkovu a jeho prazkušenost odtud
temenici určuji vlivy sociální, politické a kulturní;
v klasických čtyřech essayích o Goethovi, Lessingovi,
Novalisovi a Holderlinovi, kde zásady své kritické
psychologie proměnil v praksi, velkými a skladnými
rysy zpodobil národní, dobové a společenské poměry,
z nichž auktoři jeho vyrostli. Cíl reakce této, přirozené
odklonem od dějinného materialismu, spočíval v úsilí,
aby průvodní podmínky dění literárního nebyly
považovány za jeho vlastní prapříčiny.

Fe rdi na n d Br u n e ti e r e (1849-1906) od·
lišoval se mohutně a příkře od všech kritiků svého
okolí a své doby. Byl spíše řečník, polemik a
mravokárce než umělecký duch jemné vní.mavosti smyslové.
Vše, co v slovesných dílech ok~zluje a vzbuzuje
rozkoš, bylo cizí jeho povaze filosofické a moralistní.
Uměni osobního, individualistického a egoistického
nenáviděl z té duše a chladně se odvracel od svých