Pri)titIa,k pr0ti sf!)iielfbgirzké kriti~.

Kritika sociologická, Jejíž domovskou půdou jest
vědecký positivism, pojímá velmi široce tlum pod.
mínek a příčin slovesného dění. Ale vyčerpávajíc
podmínky a příčiny zevnější, opomíjí namnoze pod.
mínky a příčiny vnitřní, neboť hledí stále na
literaturu jen jako na znak a na dokument. Při tom
unikají positivistické sociologii literární dva zjevy
Ivelmi podstatné ~ pro pochopení lil ovesného vývoje
vysoce důležité. Lkiteratur~ n~ní Ttoliko joučástkou
;společenského,&rganismu, ~ybrž má život svéprávný,

I-

řízený zákony vlastními a vyžadující výkladu
auto
nomního: proto samostatná věda literární vzpírá se
mechanickému přenášení postupu sociologického do
s,vého oboru. Tvoření básnické samo jest především
výrazem činnosti individuální a nikoliv hromadné:
býti umělcem značí odlišovati se od společenského
průměru a ne splývati s ním; proto psychologie
básnické tvorby odmítá kolektivistický~němž
není místa ani pro výjimečné osobnosti, jakými jsou
právě básničtí tvůrci, ani pro jedinečný proces, z něhož
se rodí dílo umělecké. Z těchto dvou táborů, jednak
z odborné družiny literárních historiků, jednak ze
středu filosoficky založených psychologů umění hlásí
se reakce proti kritice sociologické. Onu skupinu
představuje nejmohutněji francouzský dějepisec
lite
66