sáhlejším: spisovatele národně typi~kého přijme za
svého mluvčího a vůdce veškerý nttrod, nalézaje d.Jl,;;,
ševní svůj svět v něm. Homer, Shakespeare,
Cervantes, Goethe stali se takto velikými představiteli
celé duše národní, neboť dav, jenž v obdivu, v
sugesci, v nápodobě šel - a to po řadu věků - za
nimi, zahrnoval v sobě všecky přislušníky téže krve,
téhož plemene, téhož jazyka. Tímto studiem, ktere
dospívá jednak k dějinám literárního úspěchu,
jednak k historii vkusu, prohlubuje se také pojem
národa, přestávaje býti pojmem antropologickým,
etnickým a jazykovým a nabývaje obsahu myšlenkového.
Ani zde nechybí metodických nesnázi; resonance
zasahuje vrstvy velmi smíšené, jež lze těžko seřaditi
v organické skupiny; důvody obliby a nadšení pro
jeden a týž výtvor bývají různorodé; u mnohých děl
nemožno zjistiti jich ohlasu, vlivu a trvalejšího
působení. Beze sporu byla však statická literární
sociologie Tainova podstatně doplněna touto dynamickou
sociologií literatury, jak ji formuloval Hennequin.

V naší kritice a literární historii, ač zásady
HeIfň.equinovy se staly předmětem opětovného rozboru,
přece nebylo užito metodicky jeho podnětú. Mnohá
témata však přímo vybízejí, aby byla řešena právě
tímto postupem: tak zvláštní osud Máchův v naší
poesii, kde po rozhodném neporozumění, ba opovržení
následovalo období nadšení, nápodoby, zbožnění; tak
rozpor mezi zneuznáním Julia Zeyera za živa a jeho
Eopularitou posmrtnou; tak obecný úspěch Svatopluka
Cecha, jenž byl pokládán za básníka po výtcé národního
- a přece rozbor dle hledisek Hennequinových byl
by nejen přispěl k širšímu pojetí osobností oněch tři
básníků, nýbrž byl by i osvětlil postup názorů
uměleckých českého čtenářstva v době delší než půlstoleté. -