tkvěli v ni kořeny pevnými, jichž sami podceňovali;
vzpomeňme Byrona, Lermontova, Ibsena v cizině,
Máchy u nás! Čím se vzdalujeme z doktrinářské
přímočarosti Tainovy, tím se nám stává jasnějším,
že jeho trojnásobná teorie nevyčerpává vzniku
žádného velkého tvůrce a velkého výtvoru, ale přece velmi
,Platně přispívá k pochopení jejich složek průvodních.
Literární sociologie Tainovy bylo se možno důsledně
přidržovati potud, pokud uznávána byla platnost jeho
dě~, dle-Il.ěhaž-i ~eniáln!
j~live~~tLJ3yl však ucmen
poKUS vytvořiti literární sociologii na podkladě
individualistického pojetí dějin, které vykládá historii
jakožto výtvor geniů, reků, vůdců, strhnuvších mocí
sugesce k sobě napodobivý a trpný dav; velký
jednotlivec tvoří si nové prostředí a dává základ nové době
- není výsledkem, nýbrž příčinou. Emilu
Rennequinovi náleží zásluha, že zásad těch užil literárně.
I on hledá v písemnictví a v umění vůbec vztahy
k společnosti, nikoliv však k té, která literaturu
vytvořila, nýbrž k oné, jež ji přijala, jí se obdivovala,
v ní se poznávala a to pro svou příbuzno~t s
duševním typem tvůrcovým, neboť každé dilo působí pouze
na ty, jichž jest znakem. Kritik sociologický bude
nejprve pátrati po skupině společnosti, jež si oblíbila
nějaké slovesné dílo a přilnula k jeho spisovateli
jako k svému vůdci; skupinu tu bude kritik hledati
nejednou za hranicemi básníkova života, jeho vlasti,
jeho pokrevenců. Kritiku neuniknou ani paradoxní
zákony uměleckého ohlasu, jimiž se vysvětluje na př.
tragika básníka nečasového nebo rozhodný vliv
literatur vzdálených. Od menších společenských skupin,
které si zamilovaly básníka jedinečného a snad i
výlučného, postoupí sociologický kritik k celkům roz-