hům věnuje sociologický kritik pozornost zvláštní,
a právě v tomto ohledu domyšlen byl Tainův
neobyčejně plodný princip t. zv. momentu všestranně;
rozvedením Tainovy myšlenky jsou vědecké úvahy o
tradici v literatuře a v literárních generacích jakožto
složkách slovesného vývoje.

TJ'_lLdi.~ Lmyslíme poměr spisovatele, jeho školy
a doby k předchůdcům, buď to poměr pokračování a
nápodobynebo pomkuvědomělé reakce neb přímého
nepřát.ebtví. Při výkladě vývoječeskéhcLpLsemnictví
v prvnLp9IQyici:XI:X. věku nelze se vyhnouti
zásadním otázkám: Co přijali naši vlastenečtí romantikové
od českého osvíeenství? Kde pokračovali soustavně
v jeho díle učeneckém a buditelském a kde se
postavili proti němu? Na kterých hotových základech
poznání jazykového a historického z XVIII. století
budovali a v kterých metodách byli zcela
samostatni? Kdy nadešly názorové srážky a čím se
vyrovnaly? Které z ideí racionalistických nabyly úplně
nové podoby v pojetí romantickém?

Přesný rozbor těchto vztahů celé skupiny k tradici
a k předchůdcům - a rozboru takového podejme se
kritik ovšem i při jednotlivém auktoru - přivádí
k důležitému literárně historickému pcimll gen
er a c e. Bylo správně řečeno, že literaturu spíše než
jednotlivci, než školy, než skupiny kmenové a místní
vytvářejí generace současné. Genera.cIt:():i;umíme
všecky vrstevníky, kteří vyšli ze stejných společenských,
politických a JlOspodářských poměrů a kteři~e p~oto
vyznačují příbuzným vzděláním, názorem světovým,
mravním a uměleckým. Za sto let vystoupí vždy asi tři
i čtyři generace; čím duševní život bohatší, tím střídání
generací rychlejší; vedle sebe žijí vždy asi generace tři:
pokolení odumírající, pokolení vládnoucí a pokolení

60