livých kmenů. U nás mluvívá se nikoliv neprávem
o vyhraněné povaze jihočeské, a její odlesk jeví se
v písemnictví, vytvořeném syny jihočeského plemene.
To možno sledovati až do českého středověku:
počátkové naší reformace, Tomáš ze Štítného, Jan
Hus, Jan Žižka, Petr Chelčický, pocházeli z jiŽních
Čech, a že v plemeni tom zachoval se i po stoletích
silný zájem o náboženské hloubání, dokazují v době
n.!:j~o~ěj~ísynové téhož kraje Otokar ~řeB.Qe. a
František. Bílek. V tomto případě stojí kritik
sociologický na půdě dosti pevné; můžeť pozorovati trvalé
rysy kmenové v průběhu celého půltisíciletí a narl to
může odlišiti právě z českého náboženského myšlení
to, co přinesli věnem synové kmenů jiných. Proti
zmíněným Jihočechům stojí reformátoři původu
západočeského, jako Jan Rokycana neb Jakoubek ze
Stříbra a bohoslovci přicházející z Moravy, Jan Milíč,
Jan Blahoslav a Jan Amos Komenský, zrození
namnoze na rozhraní plemene slováckého a hanáckého

Srovnáním toho, co kmeny od sebe
liší, dospěje sociologický kritik k jejich
karakterologii; sečtením znaků společných dojde·}( znakům
obecně národním, jež vysvitnou ještě jasněji, měří-li
se průkaznými znaky národa jiného, nejlépe
sousedního. V případě naznačeném bylo by lze proti
náboženskosti jihočeské postaviti náboženskost slováckou
a pak synteticky se dobrati představy náboženskosti
české a postaviti ji v protiklad k náboženskosti německé.

Arciť individuální pečlivý rozbor musi předcházeti.

Z toho, co Štítný přijal z obecné scholastiky církevní
XIII. a XIV. věku, a co od Viklefa převzal Hus,
nesmíme ovšem činiti závěrů o jejich osobních
názorech a sklonech a tím méně o názorech a sklonech

55