který jest obI1ben jmenovitě v Anglii a spoléhá
namnoze na vzory antické. Proti metodě drobnohledné
postup makroskopický, proti fotografické věrnosti
sochařské zjednodušení, proti pohledu z bezprostřední
blízkosti monumentalisující odstup. Pak
karakterisující kritik úmyslně stírá vše podřízené, malicherné,
náhodné; zdůrazňuje nemnoho rysů nejpodstatnějších
a to ty, jež spisovatel zcela nov.ě vnesl do galerie
literární. Pojímá svého auktora vědomě jako zjev hrdinský,
a čtenář, jemuž se trvale do mysli vtiskuje medalion
velkého muže, loučí se s ním, pojav v duši jeho
nehynouci statek, etos jeho osobnosti. Carlylovy, Suaresovy
a Merežkovského podobizny jsou z tohoto rodu.

Zaklada tel a vlastní klasik kritiky životopisn~jest
A u-g~-~'t-'--S-;;-Cn-t'e-B e u v e (1804-69), zprvu
ro
mantik,'pak'-sárrifšimonovec;na to katolík a
konservativec, v zralé však době vyznavač filosofie a vědy
positivní a tím předchůdce realismu. Sainte-Beuve
vstoupil do literatury jako rozkošnický básník a
románový psycholo~ a slovesným umělcem jemné
vnímavosti a slohového kouzla zůstal, i když se oddal
nadobro kritice, kterou po čtyřicet let vykonával ve
feuilletonech deníků "Constitutionel", "Moniteur" a
"Temps", a jejíž výsledky shrnuty do šedesáti svazků
nadepsaných "Portraits littéraires" (1844), "Portraits
contemporains" (1846), "Premiers Lundis"
(18511862), "Nouveaux Lundis" (1863-70); z
vysokoškolských čtení vznikla obě rozsáhlá díla
monografická "Port Royal" (1840-59) a "Chateaubriand et
son groupe littéraire" (1861). Sainte-Beuve přinášel
si do kritiky věnem neobyčejně pronikavý zájem
o duše a osobnosti, zvědavou schopnost proslíditi
jejich tajemství, stálou svěžest postřehu a
nepřetržitou možnost přizpůsobeni; chtěl býti raději poli-