konvence určitých výsadních tříd společenských, nebo
i pedantičnost "zdravého rozumu", pohřešující
pravého smyslu pro umění. Zde moderní kritika ať
krasosvůdně empirická, ať dějepisná, ocitla se s
dogmatickým klasicismem ve sporu velmi přikrém - umělci
i umění postavili se na její stranu. Kritikové
dogmatičtí promyslili poetiku až do nejmenších podrobností,
odlišili náměty vznešené od námětů nedůstojných,
stanovili, které látky žádají si zpracování tim neh
oním genrem, určili, kdy dlužno psáti rýmovaně, kdy
se hodí alexandrin, blankvers, sonet, jak tyto
rozměry členiti a pod.; při tom zapomínali, že právě
tyto věci záleží na osobnosti poetově a že se
namnoze rozhodují hned při koncepci dila básnického.
Zvláště však dogmatickou kritiku estetickou
vyznačuje neochvějná víra, že v literatuře, jsou pevné a
trvalé druhy literární, z nichž každý, ať epos,
tragedie, bajka, epigram atd., má svá ustálená pravidla,
své závazné vzory, své klasické mistry. Těmto.
zákonům hotových druhů slovesných musí s piIro va tel
podříditi svou osobnost; není připustno, aby
jednotlivé genry se mísily a zaměňovaly, aby do nich byly
přibírány prvky cizorodé, aby svévolně byla
opouštěna cesta, kterou klasičtí mistři ukázali svými díly.
Proto dogmatický kritik formuluje přesné otázky:

Co jest pravá tragedie? Který klasik podal nejlepší
příklad pro epigram? Čím liší se novela ·od románu?
Tuto činnost vymezovací prováděl Lessing způsobem
geniálním, sdružuje se schopnosti přesné definice a
logického důkazu nejen dar důkladné indukce a
bohatství slovesné empirie, ale i vzácný smysl formový;
v přítomnosti obnovil Brunetiere klasicistskou zásadu
o uzavřených druzích slovesných svou důmyslnou
naukou o vývoF druhů, o niž bude ještě promluveno.