auktoritativni pravidla neb auktoritativní vzory,
pravidla ta opírajíci.

Ideálním cílem dogmatického kritika jest naprostá
objektivnost soudu - a tu spočívá dalši podstatný
rozdíl jeho od kritika historického. Zřetel kritikův
obrácen jest toliko k literárnímu dílu, osobnost
spisovatelova se všemi svými životními vztahy ho však
nadobro nezajímá, ba kritik mí ni na ni vůbec
zapomenouti: vytržena z vývojové řady, odloučena od
svého tvůrce, vyňata z poměrů, za kterých vznikla,
stává" se před takovým soudem kniha čímsi
absolutivnim, nejpřísněji věcným. Není pak divu, že
kritikové dogmatičtí lnou zpravidla zvláštní láskou k
literatuře neosobnl, kde básník dovedl zcela zmizeti za
svým výtvorem a potlačiti své já se všemi jeho
zájmy, náklonnostmi a city. Brunetiere úplně
přirozeně obrátil se nepřátelsky proti sobeckému
individualismu moderního písemnictví a postavil naopak
za vzor neosobní, typické slovesné umění XVII. věku,
kdy vyřčeno bylo Pascalem statečné apřísn.é.....slovo,
že j á jest vždy hodno nenávisti.

Leč zdůrazňuje objektivnost soudu, dogmatický
kritik se zavazuje tím také sám: musí potlačiti,
pronášeje kritický úsudek, všecku osobní předpojatost
či přátelskou sympatii k auktoru rozebíraného díla,
musí očistiti svou intelektuální činnost od přízvuku
citového, ať již teplé blahovůle, nebo chladného
nepřátelství - i on musí ustoupiti do pozadí. Jest to
závažný požadavek, k jehož splnění třeba silné mravní
vůle a přímo hrdinské sebekázně, ježto každý dojem
estetický jest téměř bezděky provázen citem lásky
či nenávisti k původci dila, pokud jej blíže známe
a zejména pokud patří k našim vrstevníkům. Někteří
kritičtí subjektivisté zašli tak daleko, že tato
bez
34