Leč umělecký vůdčí ideál nebývá vždy spatřován
pouze v řecko-římském starověku; také určitá období
moderního "ývoje slovesného bývají občas
povyšována na doby klasické, a novověci spisovatelé
platívají za nepřekonatelné mistry. Jmenovitě ve Francií
pohlížejí tradicionalisté takto na "velké stoleti"
Ludvíka XIV., uprostřed romantiků Desiré Nisard, za
vlády naturalismu Ferdinand Brunetiere ukazují
k XVII. věku jako k ideálu myšlení, tvorby i formy
a měří soudobou literaturu přísně hodnotami doby
Pascalovy, Racinovy a Lafontainovy. V Německu
přisuzuje se podobné auktoritativní místo výmarskému
klasicismu: díla Goethova a Schillerova, hlavně z
období jich společného působení, kdy studiem antiky
a filosofickým prohloubením dospěli oba slohu
typického, prohlašují se za závazné vzory trvalé ceny.
V dějinách. literárních není vzácnosti připad, že
spisovatel, jenž původně byl odsuzován jako rušitel
všech pravidel a jako odpůrce veškerého ideálu
klasického, stane se posléze sám klasikem a poskytuje
mladším generacím svými díly soustavu nových
zákonů a norem; tato paradoxní čest, jíž se za
romantiky dostalo Shakespearovi, stává se za na~ich dnů
vždy vydatněji údělem Flaubertovým.

Veškeré úsili dogmatického kritika směřuje k tomu,
aby si opatřil dokonalý soubor estetických pravidel,
dle kterých možno hodnotiti díla básnická, jakýsi
krasovědný, obecně platný zákoník, přéd jehož
soudnou stolici poháněni jsou spisovatelé a jejich výtvory.
Předpisy obsažené v tomto estetickém kodexu mají
platnost normativní, neboť kritický soudce na rozdíl
od posuzovatele historického se netáže po
podmínkách, z nichž slovesné dilo vzniklo, nýbrž vyšetřuje
toliko, zda vyhovuje podmínkám, které ukládají

Kritika literúní. Metody a směry. 3.

33