tých zásadách estetických, jež si sám jasně uvědomuje,
a které krasověda jasně formulovala i náležitě
zdůvodnila. Jestliže tyto zásady jsou pevnými normami,
závaznými pravidly, všeobecnými předpisy, slovem,
hledí-li na ně kritik jako na dogmata, a jestliže v
důsledku toho umělecké dilo jest mu ztělesněním,
užiUm, aplikací jejich, záleží kritický úkol jeho hlavně
v tom, že pokouší se zjistiti, do které míry konkretní
umělecký výtvor hoví těmto normám, pravidlům,
předpisům. Dílo, které naprosto se s nimi srovnává,
dojde kritikovy záliby a chvály, kdežto knihu, obraz,
skladbu, jež jim nevyhovují, kritik odmítne, buďto
soudem zdrželivějším: mně se to nelíbí, nebo
rozhodným úsudkem: toto dílo jest špatné. T o ť e s t
et i c k á k rit i k a dog mat i c k á.

Krasovědná kritika nemusí však býti zároveň
dogmatickou. Novodobí posuzovatelé uměleckých děl
počínají si zpravidla jinak. Nepostupují od pravidel
k uměleckému dilu, od abstraktních zásad ke
konkretní tvorbě, od teorie k praksi, nýbrž naopak.
Zákony slovesného krásna nepokládají za hotové,
nýbrž cestou zkušenosti je teprve vyvozují ze živého
umění; spravují se postupem induktivním; budují
krasovědu na příkladech a na empirii. Pak možno
mluviti o e s tet i c k é k rit i c e e m p i r i c k é.
Tato bývá za časté provázena zřeteli vývojovými,
přihlédá k osobnostním zvláštnostem posuzovaného
umělce; výklad o ní tudíž patří do souvislosti jiné.
Zde budiž promluveno výhradně o dogmatické
kritice estetické.

Zásady, podle kterých dogmatická kritika
krasovědná posuzuje slovesná dila, mohou býti buď získány
cestou spekulativní, nebo odvozeny z příkladů, jimž
přisuzuje se cena absolutní a význam klasický. V
prv
3I