k tomu, aby zjistil, pokud spisovatelé skutečně šetři
těchto zásad a aby jim kladl je co nejdůrazněji na
srdce. Vše to hoví jasnému, střízlivému, přímočarému
duchu francouzskému, a tak klasicism s průvodní
kritikou dogmaticky krasově dnou jest povýšen na
národně kulturní směr francouzský ve "velkém'
století" a z tohoto středu rozšíří se po celé Evropě,
kdež až do doby romantické literaturu neobmezeně
ovládá.

Leč ani romantika neučiní konec jeho panování.

Občas provedou jeho obnovu duchové
karakteristicky francouzští, kteří usilují o tradiční záchranu
hodnot národně myšlenkových. Mimo hranice francouzské
dochází estetický dogmatism (někdy zbaven
klasicistské příchuti) vzkříšení zpravidla tehdy, když v
literatuře pronikají vítězně tendence rozumové, a když
umění jest ochotno poslouchati předpisů vědy neh
filosofie. V podobě velmi zkalené dochován jest
krasovědnýdogmatism v běžných projevech rázu spíše
novinářského než uměleckého, které platí zaitTitiku
v obecném slova smyslu; referent mluvě o knize neb
divadle prostě vyjadřuje svou libost neb nelibost,
při čemž opírává své soudy o všeobecně uznaná
pravidla uměleckého krásna, neh o shodu posuzovaných
děl s výtvory pokládanými za klasické. Někdy,
mluví-li se o literární kritice, míní se právě jen tato
kritika dogmaticko-estetická, jež také vývojově stojí
v řadě přední; dogmatičtí soudcové estetičtí zahajují
zhusta v národě svém kritiku vyššího slohu, Boileau
ve Francii, Lessing v Německu, Josef Durdík u nás.

Předpokladem kritiky krasovědné vůbec jest
estetika; tato dává teoretické východisko praksi
kritikově. Kritik se táže především, proč se mu literární
dílo líbí či nelíbí a hledá důvody svého dojmu v urči·

3D