a paleografické (M. Biidinger, J. Feifalik, A. V.
Šembera, A. Vašek). Jan Gebauer však zcela
metodicky založil svůj důkaz nepravosti Rukopisů jazyko.
vědně, ukázav, že jazyk obou památek není jazykem
staročeským, ježto oplývá chYbami a odchylkami
od mluvy spisů bezpečně starých. Již dříve naznačil
týž badatel i jinou cestu k zjištění původu Rukopisů,
zjistiv v památce XIV. věku jeden pramen Rukopisu
Královédvorského (Marka Pola Milion). Gebauerovi
žáci snesli pak velkou řadu dokladů pro to, jak původce
či původcové Rukopisů čerpali n'ejen ze spisi'l
staročeských, ale i novočeských; historik Jaroslav Goll vyložil,
že látka i podání Rukopisů nevyhovuje pravdě
dějepisné, kdežto T. G. Masaryk "rozborem
sociologicckým" rozebral Rukopisy dle jich obsahu
myšlenkového, jenž není sttedověký, nýbrž moderně roman·
tický. Záhy i diplomatická kritika podezřelých
památek určila je dle zpi'lsobu dochování jakožto
padělky, a první negativní půle této vyšší kritiky byla
dovršena. Při tom ovšem byla řešena i positivní
úloha další, t. j. otázka, kdo jest původce či kteří
jspu původcová Rukopisů; přirozeně skladatelé a
opisovatelé hledáni především mezi "objeviteli",
v družině V. Hanky. Přesnému rozboru vramenů
Rukopisů, důkladným srovnáním jich s ostatními
slovesnými pracemi "nálezců"·a ovŠem šťastné kombi·'
naci podařilo se zjistiti, že epika Rukopisů ukazuje
k Josefu Lindovi, lyrika pak k Václavu Hlinkovi,
od něhož pnchází také úprava jazyková a práce
písařská (Jan Máchal a Josef Hanuš). Takto oba
Rukopisy vymýceny z básnictví staročeského a
zařazeny do novočeské literatury romantické; v
důsledcích toho obraz naší dávné jazykové, slovesné,
kulturní a právní minulosti nadobro přepracován,