dráhu, po níž k ideálu klasičnosti kráčel jak Goethe, zahajovatel romantiky, tak Flaubert, její poslední dědi\) a překoná va tel. Když filolog postoupil až k prvním náčrtkům díla, stane před záhadou básnické koncepce, a tu postupuje úkol, přesahující jeho síly i prostředky, literárnímu psychologovi. Když humanisté vlaští všestranně připravili půdu, když ve klasicisující Francii učinil Josef J ustus Scaliger první velkolepý rozlet, za nímž následovaly méně smělé a méně šťastné pokusy starožitníků a tekstových kritiků holandských XVII. století, zrodil se největší mistr kritiky filologické R i cha r d B e n t I e y (1662-1742), představený Trinity Col· lege v Cambridgi. Bentley byl pravý syn věku osvícenského a při tom ryzí Angličan; nad to Pr;,tsuzuje se mu příznačný temperament filologický se všemi jeho přednostmi i vadami. Břitký, neúprosný rozum řídí jeho veškerou činnost věnovanou rovnoměrně řeči i literatuře řecké jako latinské: Bentley bystře vyhledá mezi rukopisy správné prameny, přísnou kritikou je zhodnotí; na mistrovské té heuristice a kritice založí svůj výklad, který s dialektickou přesvědčivostí dovede až do důsledků, aby z nich neodpustil ni písmenky, jsa bezohledný, příkrý a velkopanský, ale vždy za drsnostmi nesnášenlivého a duchaplného učence se rýsuje veliká osobnost. Bentley byl geniem v kritice konjekturální, v níž logiku a metodu povýšil nad dotud ovládající ohledy k výrazové eleganci a v níž často podceňoval pomoc kritiky diplomatické. Leč v proslulých vydáních KalIimacha, Terentia a Horatia nespokojoval se naprosto kritikou tekstovou; kam sáhl, ukázal se mistrem. V badání metrickém, mluvnickém a lite 25