V tomto oboru provedli sice geniální filologové
podivuhodné činy kombinace a koncepce, leč právě zde
bylo filologii nejednou nahlédnouti, že její vlastní
prostředky a metody vypovídají službu a že se
sama ocitá na krajní mezi svých schopností.

Někteří filologové, zvláště němečtí, pojali vyšší
kritiku ve smyslu ještě širším, žádajíce, aby vyložila
celý vznik díla slovesného. Tato filologická kritika
gen e t i c k á vychází ze správné naukové zásady,
že chceme-li náležitě pochopiti to, co jest, musíme
předem poznati, jak to povstalo a se vyvíjelo; nelze
upříti, že tento postup přinesl studiu literárnímu
nejeden plodný podnět. Kdežto kritika tekstová ocitá
se u svého cíle, jakmile našla znění literárního díla,
jež mu původce sám dal v úpravě definitní, postupuje
kritika genetická od onoho konečného tekstu ještě
mnohem dále nazpět, toužíc dospěti od výtvoru
hotového až k jeho prvopočátkům v dílně tvůrcově.
Na různých vydáních, z nichž první zasluhuje
pozornosti zvláštní, na rukopisech a náčrtcích~eduje
filolog, jak dílo rostlo a měnilo se, obrážejíc při tom
lidský a umělecký vývoj svého spisovatele. Každou
změnu v tekstu, v obsahu, v komposici snaží se
genetická kritika vyložiti jlj.kožto projev vnitřních změn
v auktoru - často historie díla jest historií
umělcovou. Tato genetická metoda osvědčila se
neobyčejně šťastně při dvou velkých tvůrcích poesie
moderní: jako práce o tragedii "Faustu" a o románu
"Vilému Meisterovi" vyplnila valnou část života
Goethova, tak provázely Flauberta po mnohá
desetiletí realistická "Výchova sentimentální" a
visionářské "Pokušení svatého Antonína", a literární
badatelé, odhalivše, srovnavše a vyloživše různé verse
a fase těchto ústředních děl, ukázali vzestupnou