písařskou, o omyl, vzniklý vadnou korekturou,
o mylné přestavení tekstu atd. Podobný úkol
filologovi nastává, jestliže několik hodnověrných a
spolehlivých pramenů vykazuje na některém místě
vzájemné odchylky tekstové, pokud nejsou samozřejnými
chybami opisovačskými neb mluvnickými. Zde
nadchází filologovi vlastní práce tvůrčí: na základě
důkladného porozumění souvislosti tekstové, opíraje se o
přesnou znalost jazyka i slohu příslušného spisovatele a
příslušné památky, maje pečlivý zřetel k rukopisnému
podání, musí se dohadovati ne-li původního, tedy
alespoň správnějšího zněni. Takové dohady,
směřující k opravě porušeného tekstu a k náhradě jeho
zněním alespoň přibližně lepším, nazýváme k o
njek tur a m i (od latinského conjectura t. j. dohad,
odvozeného od slovesa conjicere činiti závěr,
pronášeti domněnku), a tento obor filologické kritiky slove
k rit i k o u k o n jek tur á I n i. Zdařilou
konjekturu, která hoví stejně tekstové souvislosti jako
jazykové správnosti a slohovému svérázu auktorovu
a takto není-li evidentní, jeví se přece velmi
pravděpodobnou, nazývají filologové e m e n d a c i. Tekst
řádně emendovaný jest žádoucím cílem filologického
úsili. Z učenců našich zabýval se Robert Novák
s nadšením i zdarem konjekturální kritikou tekstů
latinských; v poslední době emenduje staročeské
památky šťastně Josef Zubatý.

Recense rukopisných pramenů a emendace tekstu
nazývá se někdy kritikou niž šína rozdil od kritiky
vyšší, jež se zabývá rozborem pravosti a nepravosti
děl a zjišťováním jejich auktorství. Rozlišování to'
není zcela případné, a zvláště by bylo nemístno,
podceňovati tuto filologickou činnost kritickou,
jejichž výsledků laik užívá s povděkem, aniž si
uvědo
2I