věkých vysvětlivek v rukopisích a citátů u klasických
spisovatelů. Pramennou kritikou historickou dlužno
zjistiti, který z pramenů jest původní a který
odvozený - pramen původní učiní se pak podkladem
tekstu. Tento díl filologické kritiky nazývá se z
pravidla rec e n s i o (z latinského recensere t. j. posouditi).
Jinak počínáme si při studiu moderních děl literárních,
jejichž tekstové poměry jsou daleko jednodušší.
Podklad tekstu tvoři poslední, konečné znění, které
spisovatel svému dílu dal, ale jednak pro opravu chyb
v něm se naskytujíCích, jednak pro výklad některých
nesrozumitelných míst, jednak i pro vnitřní
historidíla dlužno přihlížeti k vydáním starším, jmenovitě
k vydání prvnímu a k auktorovým rukopisům, pokud
dochovány. Takto i při dílech moderních filologický
kritik, jenž koná zpravidla zároveň činnost
vydavatelskou, musí podniknouti recensio. Vydání, ať
památek staroklasických, ať děl moderních, provedená
dle těchto zásad a uvádějící v poznámkách odchylky
tekstové v pramenech (t. zv. k I' i t i c ký a p'"lt I' á t),
slovou vydání kritická. Velké literatury moderní
mají kritická vydání svých mistrů starších i
moderních; v našem písemnictví učiněny k tomu doposud
pouhé náběhy (na př. Smetánkovo vydání
Chelčického a Jakubcovo básnických děl Čelakovského).

Již při t. zv. recensi pramenů podporuje filologa
kromě diplomatické kritiky rozbor jazykový a
historický; místo v tekstu, jež odporuje gramatické
správnosti, jazykovým zvyklostem auktorovým a jeho
prokázaným názorům neb dějinným faktům, vzbudí
kritikovo podezření. Buď musí vyložiti domnělý
rozpor nebo musí ono místo opraviti, t. j. nahraditi
tekstovým zněním správnějším. Pak ukáže jeho
rozbor, že šlo o pozdní interpolaci čili vsuvku, o chybu

20