jaký jim podkládáme my; jest třeba, abychom
některé pojmy, na př. osud, spánek smrti, sen neb
obraz z lékařství, jehož užívá Hamlet o svědomí,
pojali právě tak, jak se na ně dívala Anglie na
rozcestí supranaturalismu křesťanského a positivistické
renaissance, a jak jich užívá temný dánský princ,
jehož všecky představy a tím výrazy určuje tajemná
blízkost záhrobí, vyvolaná nočním zjevem otcovým.
Konečně dlužno vyložiti, proč Shakespeare tyto
reflexe o smrti a osudu vložil výmluvnému svému
hrdinovi do úst ve formě monologické, tak hojné
právě v této truchlohře; pokud posunuje či spíše
zdržuje se pochybovačnou úvahou tou činné zasažení
mstícího Hamleta, a pokud analytický snivec jimi
sám sebe omlouvá a obelhává; proč samomluva ta
uměštěna právě do 3. dějství, nedlouho po princově
promyšleném plánu demaskovati zločinného otčíma
a bezprostředně před bolestným setkáním s Ofelií,
které přetíná tak ostře dosavadní nejdražší vztahy
Hamletovy k životu jako přítěž na cestě k
rozhodnému skutku; jak monolog souvisí s chmurnou
hřbitovní náladou dramatické básně a v čem jest
zvláště věrným zrcadlem rozpoltěné bytosti hrdinovy.

Vlastní kritická činnost 1ilologova, směřující k
dosažení přesného a původního tekstu, počíná se shrnutím
a prozkoumáním pramenů, v nichž dílo jest
dochováno, obě pomocné vědy dějezpytné, paleografie
a diplomatika, slouží tu filologu vydatně. Klasičtí
filologové, zabývající se studiem památek, jejichž
původní tekst není skoro nikdy dochován, jakožto
pramenů tekstových užívají vedle rukopisů (vesměs
to opisů) nejstarších tisků, založených na rukopisech
dnes ztracených, starých překladů, pořízených rovněž
dle rukopisů již nedochovaných, scholií, t. j. staro·