biblickou, jejíž důsledky mají též pro náboženský a církevní život daleký dosah. Od doby romantické podrobují učenci kritice filologické také díla národních literatur a to nejen památky starožitné jako Píseň o Rolandovi neb Nibelunky, dochov.ané v rukopisích, nýbrž i díla novější, šířená tiskem, na př. dramata Shakespearova, tragedie Racinovy, Goethova Fausta - požadavek, abychom významný výtvor slovesný znali v původním, pravém a přesném znění, jest uznaným předpokladem vážného studia slovesného. Takto stala se filologická kritika nejdůležitější průpravou vědy literární. Nežli filolog přistoupí k zjištění přesnosti a původností některého slovesného díla, než počne je rozbírati dle různých vztahů a než se p'okusí nahrazovati nesprávné části v' tekstu zněiJ,ím správnějším, musí především literární památce plně rozuměti. Filologická nauka o tom, jak slovesnému dílu rozuměti, slove her m e n e u t i k a (od řeckého slovesa ÉQf,tr;VEVElV t. j. vykládati, tlumočiti) a jest podmínkou správné kritiky vůbec, proces sám nazývá se'i nt e rp ret a c í (od latinského interpretari, t. j. vykládati) ,nebo ex e g e s í (z řeckého E~1Íyt)ms t. j. návod, poučení), a to s tím rozdílem, že interpretujeme tekst cizojazyčný, kdežto exegesí snažíme se všestranně doložiti tekst srozumitelný, dochovaný na př. v naší mateřštině, Mluvnice a slovník učí nás, kterak rozuměti dílu i a z y k o v ě. Jde-li o spis cizojazyčný, jest překlad vhodnou pomiickou přesného porozumění jazykového, avšak i při díle složeném v mateřštině dlužno především dbáti, abychom je pochopili dle slovního znění, zvláště užívá-li spisovatel jazyka starobylého, nářečí, výrazů technických, novotvarů a pod. Po interpretaci jazykové následuje Kritika literární. Metody a směry. 2. I7