mlčení půlnoční krajiny obestře nás a v zápěti
zapřede nás do svého milostného šepotu podvečer
májový, ale do obou scenerií tiché, velebné přírody
šklebí se příšerným zlozvukem s pahorku popravního
hrůza lidské zkázy a lidské viny. Pak nás strhne
básník vášnivou silou do svého vnitřního světa.
Příval původních a přiléhavých metafor přiblíží nám
tragiku ztraceného mládí, konečně dramatický pohyb
osaměll!ho chodce, zacházejícího navždy do neznáma,
odhalí nám metafysický smutek básníkův, jenž v
posledním verši rozpíná za dvojnásobného výkřiku své
náručí vstříc věčnosti. Jsme smyslově okouzleni,
citově pohnuti, ideově znepokojeni; barevná vášnivost
obrazů, úlisná svůdnost slovní a veršové hudby
skoupá dráždivost myšlenkových nápovědí zaklely
nás do svého čarodějného okruhu. Jakmile se však
snažíme zdůvodniti, proč tento poslední zpěv Máchova
"Máje" tak neobyčejně na nás působil, jakmile
rozkládáme si estetický svůj dojem na prvky, jakmile
za tímto úryvkem díla básnického hledáme jeho
tvůrce s celou osobnosti, podnikáme práci kritickou.

Každý ze čtenářů koná práci tu jinak, dle stupně
svého literárního vzdělání, dle směru své záliby a
svého zájmu, dle svých zásad krasovědných a
mravních. Tvrdí-li se právem, že v každém pozorném
a myslivém čtenáři vězí bezděky kus kritika, možno
dokonce říci, že různé druhy literární kritiky jsou
zastoupeny již různými individualitami čtenářské obce.

Některý čtenář, jenž zná mnoho básnických děl
a -jenž na základě této znalosti si uvědomil neb
dokonce stanovil pravidla, proč se mu slovesný výtvor
líbí, táže se, zda onen zpěv "Máje" hoví jeho
krasovědným zásadám. Nachází v něm kromě hudebnosti
verše a obraznosti mluvy mocný cit, jenž se dotýká

9