am ze vyjádření dojmů, postřehů a soudů o knize
a jejím tvůrci žádá si značné míry slovesného
uměníohé dokazuje, že kritika stojí v nejtěsnější blízkosti
umění. Leč vlastní postup, kterým kritik dochází
svého soudu jak o hodnotě dila, tak o jeho
souvislosti, zůstává úkolem a úkonem vědeckým: má svou
metodu, svá pravidla, své pomůcky, a ježto právě
zde tkví sama podstata kritiky, nebudeme váhati
a přiřkneme kritice místQ, mezi vědami. I v tom se
názory odedávna liší a pravděpodobně vždy budou
lišiti, zda kritika jest vědou samostatnou či zda jest
spíše praktickým použitím nauk jiných. V starších
obdobích ji pojímali jako aplikaci filologie a
krasovědy; později viděli v ní jakousi vykladačku
psychologie a nauk společenských; a nechybí v dějinách
kritiky ani význačných osobností, jež stavěly ji úplně
do služeb společenské mravouky neb i politických
programů. Není pravděnepodobno, že nadejde doba,
kdy kritika ve vděčné sytltese použije poznatků a
zřetelů různých nauk, snažíc se shrnouti je v hobatou
jednot~ že nabude mezi duchovními vědami
autonomie; konečně že vědeckou výzbroj ověnčí květinami
podání uměleckého.

Častěji, než lze tušiti, vykonává i laik při vážném
čtení díla básnického činnost kritickou; arciť tato
neuvědomělá a příležitostná kritika, jíž chybí
metoda a školení, nemá práva, aby se nazývala úkonem
naukovým. Otevř.me na př. Máchův "Máj", dílo to,
o jehož uměleckém kouzlu a účinnosti lze se právě
tak málo příti jako o jeho dějinném významu, a
oddejme se mocné lyrické kráse posledního zpěvu!
Nejprve uchvátí naše smysly podivuhodná síla
prudkého krajinářského zření, která neódolatelně vane
z obou tak rychle se střídajících obrazů: zádumčivé

8