nými studiemi· vzácné kritické vnímavosti, bylo by
snadno sestaviti celé klasobrani nájezdů na kritiky:
jsou mu svévolnými a marnými příživníky básníků
bez vlastní tvůrči sily, a na jejich úzkoprsé výtky,
jichž ani netřeba bráti vážně, dlužno výhradně
odpovídati novými, básnickými činy.

Tato obe.cná nechut čtenářů i básníků ke kritice
má hlubši kořeny. Čtenář hledá v básnickém
výtvoru především silný, jednoduchý dojem, nerušenou
rozkoš smyslů a ducha, radostný a bezprostřední
požitek. A tu přicházi kritik" aby soudem, rozborem,
srovnávacím a analytickým postupem tuto rozkoš
zeslabil, tento požitek zrušil, tento dojem, který
právě7 svou jednotností a plností tak mocně ovládá
duši, rozložil na složky, na součinitele, na nepatrné
duševni prvky. Básnictví, jako každé pravé uměni,
tkvi posledními kořeny v oblasti pudové a obrací
pozornost čtenářovu právě k této říši -'-Pracuje a
působí intuitivně. Kritika postupuje cestou přímo
opačnou. Zdůrazňuje při básnickém tvořeni právě
pochody uvědomělé a rozumové proti sféře pouhého
instinktu; hledá v slovesném dlle ony vztahy, jež
možno dušeslovně, krasovědně, historicky a
společensky zjistiti a ověřiti; odhaluje, kterak inspirace se
podřizuje takřka odborným, ba řemeslným
pravidlům literárni techniky - a tim vším podkopává víru
v básnický zázrak a v slovesného kouzelníka; jak by
poeta nežehral na ty, kdož se studenou bezohlednosti
odsvěcují tajemství jeho dilny? A posléze důvoď
nejzávažnější, protože nejhlubší. Šťastným darem
básníkovým jest, že předvádí nám život v jeho
individuálni plnosti a kypivé barvitosti, avšak
kritika z těchto životných konkretnich jevIl odvozuje
suché, abstraktní zákony, povšechná a obecná
-pra
6