v plesavých rytmech daleké budoucnosti
neJzávratnější pozdravy vstříc.

Snad by byl Neruda překlenul tyto rozpory básnicky,
snad by byl, jako kdysi ve třetím díle »Knih veršů«,
vlastenecké výbušné improvisace provodil básnickým
komentářem poesie meditační, snad by byl povýšil
to, co vytrysklo jako výkřik OSO~!!Ln!:,.!nosti, na hoře
obecnější, širší, lidštější. »Zpěvy páteční« zůstaly však
torsem, torsem nejkrásnější v naší poesii . . .

»Zpěvy páteční«, ode dvou nejdůvěrnějších vyznání
»Anděl strážce« a »Láska« až po oboje magnificat
vlasteneckého patosu, jimiž jsou hymny »Moje barva
červená a bílác a »Jen dál!«, vítezně překonávají
všecku patriotickou poesii předchozích padesáti let: v ní
i při všem kollárovském ztotožnění vlasti s milenkou,
zůstaly domov, národ, češství deklamačním tématem,
čímsi vzdáleným, svátečním neosobním, u N erudy jest
to vše prolnuto, prohřáto, prozářeno nejosobnějším
osudem, nejhoroucnejší něhou, nejdůvěrnějším
životem, jsou v těch básních strofy, které nemají daleko
k erotickému varu a k vášnivé křeči. Druzi Nerudovi
vypravují, jak neúprosně přísný byl N eruda v národní
své pýše, jak každou urážku svého češství trestal
ranou do tváře, úderem svojí krásné, aristokraticky
pěštené bílé ruky, tak stojí Neruda za každým veršem
»Zpevů pátečních«.

Jsou rytířské povahy, kterých osud nikdy nedovede
odzbrojit, a jež jako bojovník třicetileté války i smrt
přijímají v plném krunýři. Neruda byl z nich. Byly
doby, kdy odrážel rány rytířstvím ironického vtipu,

99