a básnicky symbolisoval ve volném kraji, slastně se
chvějícím v objetí oblohy.Ale hory, jež Neruda zná od
odstínů ovzdušíaž po flóru, neinspirují ho ani tesknou
vznešeností ani chladnou výší; zdůvěrňuje si je. Pod
jejich stráněmi a vichřicemi prochází ve střídavé hře
dojmů a nálad posledními plesy a prvnímí tuchami
smrti; konec podzimního cyklu jest táhlé, chmurné
maestoso. V každém cyklu »Prostých motivů« znamená
závěrečná báseň vystupňování a vyvrcholení: opojná
erotika z motivů jarních vyhnána v apostrofě T erézy
a Gesu až k paroxysmui syntesu slavného léta, avšak
zároveň. i divinaci zádumčivé jeseně zavírá toužebná
vzpomínka na Hálka; celou tichou moudrost podzimu
v tragické stručnosti zhuštuje strofa:

:t Je pravda! Nač se plavit mořem,
nač slézat strmých horstev lem:
zde zcela nízký pahrbeček,

a za ním zcela nová zem!«

Stilove tíhnou podzimní a větší ještě měrou zimní mo.
tivy ke krajní prostotě výrazu, obmezují se na kratičké
strofy, užívají písňové jednoduchostí prostonárodní,
varují se deskripce a široce malebné dikce a právě tím
"dosahují hlubokých účinků -- kolik melancholie a kolik
lyriéké krásy zamčeno je jen ve čtyřverší skoro
prosaické na pohled:

:t Již širý kraj zhnědnul, a hory jsou
jak holé zdě,

a vzpomenuv jara, nevíš víc,
nač bylo zde;c

94