po roce 1879 namíchal Nerudovi Osud, tento
nevypočítatelný alchymista, menšího elixiru, který vrací
na čas mládí. ~

Dvojí pobyt ua Sumavě, odkud si N eruda přinesl také
»Romanci o Cerném jezeře«, občerstvuje jeho fysické
sílYI krátké a prudké erotické dobrodružství, dnes za"
halené mlhou diskretnosti, obrozuje jeho smysly; objetí
a svatba, tot dva obrazy, jimiž Neruda vždycky znovu
zachycuje své cítění i svůj názor krajinný. Ale teprve
choroba, která sleduje hned po dočasném omlazení,
otevírá písním, jež jako včely shromáždily se v úle bás",
níkově, česlo: Neruda sám o tom píše v dopise z jara
1883: »Před 25 lety, když mne přátelé vyčítali, že ne
•mám lyrického citu, odpověděl jsem:»Počkejte, však
já také budu psát ~yrjku, až zestárnu.« Ani jsem sám
nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba jsem mel
slova ta v duchu dobře motivována. A ejhle, stáří ještě
nepřišlo, přišla ale choroba, a cit dostal vrch. Ajakmile
je člověku jen trochu zas Hp, vzkvétá opět bujnost a
cit se choulí do koutku. Jsme to lidé! ... q;

Celému tomuto intimnímu procesu dovedl Neruda se
zcela ojedinělým uměním a s obdivuhodnou
hospodárností dáti ráz lyrického cyklu. Jestliže již v »Knihách
veršů« honosil se darem promítati duševní stavy pří
•rodními obrazy, proměnil nyní tuto schopnost v celou
básnickou metodu: roční život přírody od prvního
tušení jara až k zimním bouřím poskytuje mu v časovém
sledu souvislou řadu prostých a hlubokých symbolů
pro příběhy srdce, které z churavě mdloby
resignovaného stáří probouzí se k úplnému obrození a pak,
pro
(Jl