vracející kontrast lidového primitivismu a umění velmi
vyzrálého, ba rafinovaného. N erudova látková invence
jest prostonárodní, ať tká kouzlo naivity a srdečné
nábožnosti kolem látek legendárních, ať vyvolává v
baladickém přítmí sugestivně postavy vybledlé myto .•
logie, ať sestrojuje s neobyčejným štěstím ze
zvykoslovné mosaiky poloepické příběhYI v tom ve všem je
Neruda pravý baladik dobrého starého rodu. Usiluje
však i v celé básnické expresi přiblížiti se co nejvíce
lidovému stHu; jeho oko vycvičeno jest na
legendárních a genrových výjevech malířů primitivů;jeho sluch
prošel školou prostonárodních říkadel a formulí;obrazy
a epiteta jsou vzaty z lidové poesie, k rýmům
přimíšena jest asonance, v rytmu a metru úmyslně
připuštěna jest nejedna volnost.

Není to však naprosto spontánní projev naivity
přirozené, věrně dochované z domova, neporušené
kulturními vlivy, jak to bylo u Erbena; Neruda přiznává
se k uvědomělé, vykalkulované a soustavné metodě:
» Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst
jak lidu roste.« A v této touze a snaze rafinované
duše básnické, najíti zase ztracený ráj prostoty a !lai"
vity; v tomto útěku složitého Evropana, jenž právě
prošel všemi ilusemi vědy positivistické a liberalismu
náboženského k zemi dětí, zázraků, le'gend; v tomto
odhození všech tlumoků vědění a pochybování, hod.
nocení a znehodnocování zbytečně tížících poutníka,
jenž chce se napíti z čerstvého pramene zpívajícího
v lesích začarovaných - právě v tom jest nejhlubší
o$obní tajemství Nerudovo.

56