MUZNOU a důvěrnou rovnováhu. s kterou
stanul v pětačtyřiceti letech uprostřed
hvězdného a plesné ho kosmu, nalezl Neruda i v
mikrokosmu českém. Zprvu jen feuilletony a kritiky,
později zvučné chansony vlastenecké, posléze
nejosobnější lyrika a drobné epické kusy umělého
broušení prozrazují, že někdejší světoobčan, plný nedůvěřivé
a záporné ironie k horování vlasteneckému, zaujal
k domovu, k národu, k tradici stanovisko důsledného
kladu a shovívavé lásky. Miloval=li již dříve, zpola
instinktem dítěte z lidu a zpola vkusem umělcovým, vše,
co zpívá a jásá, šumí a šveholí v koruně stromu ná.
rodního života, lidovou píseň a starobylý tanec, vtipné
pořekadlo a fabulační šprým, sestupoval nyní vždy
hloub ke všemu, co tkví v kořenech: čítal pilně v
Slovníku Jungmannově, a bylo mu, jakoby byl přijal
osyěžující lázeň; probíral se opětovně Mudroslovím Ce •.
lakovského a cítil vostré původnosti přísloví dech
odvěký; nemohl se vynačísti Erbenových pohádek a
jejich bájeslovných výkladů. Nikde neprojevil krásněji
své zanícení slohové, hledající v uměleckém díle
především »foremný květ českého národa«, než ve
výmluvném odstavci, v němž hlásá uvědomělou kulturu a
neumdlévající kultivování mateřské řeči: ale kázeň ta
značí pro Nerudu mužného především disciplinu lásky
a něhy. V sedmdesátých letech, kdy vymírali poslední
mluvčí předbřeznového obrození, a kdy přicházelo
pokolení štastnější a extensivnější, než byla bolestně
imensivní generace »Májová«, oblíbil si Neruda
nový způsob v portretování a oceňování představiteld

80