ruda skoro všude, kde nebeské divadlo mu skýtá svými analogiemi vítané podněty k projevům citů vlastene. ckých a populárně titanických, není nesnadno odkrýti tu Nerudova učitele, zdaleka nerovnocenného, písni. čkáře liberálního měštáctva Bérangera. V»Pařížských obrázcíchc dal Neruda několikráte výraz podivu pro tohoto pouličního poetu, jejž opožděně uctívala i česká literární mládež 60. let; v »Knihách veršů'" najde se nejedna jeho stopa, Václav Šolc byl jeho přímým epigonem. Neruda úplně přijímá předpoklad, na němž založen byl neuvěřitelný úspěch chanson Bérangerových: báseň není mu ryze subjektivním hlasem osobního cítění, nýbrž spíše rozhovorem mezi pěvcem a obecenstvem, které naslouchá a čeká na heslo, na výzvu, na tendenční alarm. Neruda nejenom umí raziti heslo to v stručné a účinné řeči, ale dovede se i konečně stotožniti úplně s dave,:", který řídí a vede; jest to staré stanovisko jeho mladoněmeckých začátků, kdy poesie měla býti především nástrojem činu. A za těchto několik hlučných chanson, proměňujících poe. sii v politicum, kdežto jindy Nerudovi byla privatisimem, dosáhl konečně obecné popularity, a to právě u obecenstva, jež jde tupě mimo nejintimnější jeho ly. riku; znamená však opravdu chápati N erudu, recituje-Ii kdo s nadšením »Vzhůru již hlavu, národec,neb »Vlast svou máš nade vše.milovat?« Pro nejmohutnější emoce myšlenkové vznícené meditacemi o posledních dějstvech divadla vesměrného nebo o základních motivech architektury kosmické hledal Neruda patetický stil, jaký dotud jen ojediněle 77