Klečím a hledím v nebe líc,
myšlenka letí světům vstříc
vysoko, - převysoko

a slza vhrkla v oko.«

Bylo by však zcela nesprávno, hledati tady jádro Ne .•
rudových »Písní kosmickýchc; naopak básník sám do
•cela zřetelně formuloval metodu své knihy: »Snad jiní
jinak uvidí - já myslím nebe širé si jak naši zemi - a
při hvězdách si myslím na lidi.« Neruda analogisuje
tedy vytrvale, ale jeho obdoby často jsou vyumělko=
vané, vtipem a rozmarem vynucené, bez názoru a bez
přesvědčivosti, obdoby spíše feuilletonistovy než bá .•
sníkovy. V několika kosmických písních preformováno
jest však již lyrické umění »Prostých motivů«; to tam,
kde Neruda ani nedělá z kosmických jevů a zákonů
malé humoristické obrázky genrové ani neužívá jich
za dekorativní výplň k veršované didaktice, nýbrž kde
jimi symbolisuje svoje intimní děje, svá lyrická dra
•mata, tragiku svojí nedožité lásky a stesk synovského
svého srdce. Kolik nerudovské krve koluje v prosti
•čkém dvojverší, zavírajícím krásnou XXX. píseň: »Do
písně se to tak krátce dá - a žije se to tak dlouze!c
Jaká syntesa života soustředěna jest v poslední strofě
milostné elegie »Zelená hvězdo v zenitu, svit vesele,
vesele!«:

»Radost i žal my přdijem,
my přežijem cokoli! č
Nač ale náhlá slza ta Ŕ
vždyt mne to už nebolí?c

15